Oč se jedná
V životě se nám leccos nepodaří a děláme i věci, které nás zpětně mrzí. Když jsme udělali něco, co jsme neměli dělat, nebo neudělali něco, co jsme měli udělat, nebo něco udělali jinak, než mělo být, může to v nás vyvolat pocity lítosti, výčitek, třeba jsme na sebe i naštvaní.
Jenže už naše babičky říkávaly „co bylo, už se neodbude“, a dodávaly k tomu „nač plakat nad rozlitým mlékem“. Neboli – lítost, výčitky, stud, pocit nepatřičnosti, vztek na sebe apod. už nevrátí zpět jednou proběhlé události. Nicméně jako lidé máme každý aspoň špetku svědomí a tyto pocity a emoce v nás zákonitě vyvstávají. Jsou nepříjemné, často bolestivé. Pokud se do takovéto situace dostaneme, je v pořádku si všemi těmito pocity a emocemi projít, procítit je a prožít je. Jen je třeba si dát pozor, abychom se v tomto stavu pomyslně nezasekli – nikomu a ničemu by to nepomohlo. Je důležité pokročit dál, postoupit od lítosti k činu – pokusit se překonat tento pomyslný „citrón“ a udělat z něj pomyslnou „limonádu“. Jinými slovy jde o to, učit se brát své chyby jako příležitost k poučení a k posílení sebe sama pro lepší zvládání dalších nezdarů, které život přinese.
Výchozí cvičení ohlédnutí za uplynulým dnem posiluje schopnost překonávat malé i velké nezdary, nevyčítat si je, a obracet je v něco pozitivního. Napomáhá usínat s dobrým pocitem „dnešní den stál za to a pokud se i něco nepovedlo, příště to budu umět líp“.
Při cvičení jde o to, udělat si každý večer krátkou retrospektivu končícího dne, jinak řečeno „ohlédnout se za uplynulým dnem“.
Jak na to
Cvičení ohlédnutí za uplynulým dnem provádíme pravidelně denně, a to večer krátce před usnutím. Potřebujeme 3 – 5 minut času.
Po ulehnutí, než usneme, si v protisměru času oživíme vzpomínky na uplynulý den a stručně je projdeme:
- Postupem od večera zpět k ránu si v paměti necháme vyvstat obrazy prožitých událostí.
- Tyto prožitky uplynulého dne pozorujeme zvnějšku jakoby očima jiného člověka – neutrálního vnějšího pozorovatele, a krátce se u nich zastavujeme.
- Zapojíme vůli, dáme co možná stranou pocity a emoce, a jakoby z ptačí perspektivy, bez posuzování a bez hodnocení, s použitím věcného myšlení, pohlížíme na prožité situace:
- Danou situaci si krátce a věcně shrneme – co se přesně odehrálo?
- Konstatujeme svůj aktuální stav – „OK, takový/-á teď jsem, to je současný stav mého vývoje“ – a zamyslíme se (bez dlouhého hloubání) nad poučením do budoucna::
- Týká-li se daná situace našeho jednání, spočívá poučení zpravidla v tom, co a jak by se příště dalo udělat jinak (lépe).
- Týká-li se daná situace určitého prožitku, může poučením být třeba uvědomění, že jsem danou situaci vnímal/a zúženě nebo zkresleně.
- Pokud jsme svým konáním v dané situaci ovlivnili i někoho jiného:
- Pokusíme se krátce zaujmout jeho/její pozici – co to v něm/ní mohlo vyvolat, jak se asi cítil/a?
- Položíme si upřímnou otázku, zda by v dané situaci nebylo na místě pokusit se napravit emocionální nepohodu, pokud jsme ji tomu druhému člověku způsobili – třeba upřímnou omluvou.
- Na závěr je vhodné si odpovědět na otázku „Zač jsem dnes vděčný/-á?“
„Ohlédnutí za uplynulým dnem“ je možné začít po kouskách a teprve postupem času obsáhnout celý den.
Můžeme zahrnout všechny události nebo se zaměřit jen na konkrétní téma, které pro nás je právě důležité.
Může se stát, že během cvičení usneme a „nedojdeme“ tedy až k ránu právě končícího dne. To je v pořádku, ale pokud by se to stávalo soustavně, můžeme zkusit dělat cvičení vstoje.
Ohlédnutí za uplynulým dnem
(návod „Jak na to“ jako PDF ke stažení)
Rozšiřující informace
Cílem večerního ohlédnutí za uplynulým dnem tedy je, učit se vědomě a pravidelně od života z toho, co se nepovedlo, a přitom:
- Bez lítosti a bez výčitek se vnímat a přijímat takový/-á, jaký/-á právě jsem.
- Přesto, a právě proto, si dávat svolení k dalšímu vývoji, a to z toho místa, kde se právě nacházím.
- Takto posílen/a dále pracovat na svém zlepšení a zdokonalení s cílem sdílet je s ostatními.
Cvičení „ohlédnutí za uplynulým dnem“ nás vede také k tomu, že sami sebe začínáme vnímat více jako individuální součást našeho životního okolí a méně jako „střed světa“, kterému se nedostává, co by si zasloužil. Pomyslně tedy rozpouštíme své ego tam, kde je už nepotřebujeme. Když se takto začneme postupně vysvobozovat z pomyslného sevření svého ega, začneme zpravidla o to více rozpoznávat své dosud zúžené nebo zkreslené vnímání svých prožitků. Například:
- Ego vzdychá „nikdo mi s ničím nepomůže“
… ale kolik lidí musí přiložit ruku k dílu, než si můžu koupit křupavý rohlík? - Ego vzdychá „jsem na světě sám/a“
… ale s kolika lidmi se denně opravdu dostanu do interakce? - Ego vzdychá „mám těžký život“
… ale ve srovnání s ochrnutým sousedem mám i přesto být zač vděčný/-á!
Z trochu jiného úhlu pohledu to symbolicky ilustruje i následující úsměvný příběh o chrámu s tisícem zrcadel:
Kdysi dávno byl v jedné daleké zemi chrám s tisícem zrcadel. Jednou se tam zaběhl pes. Náhle okolo sebe spatřil tisíc jiných psů. Začal vrčet a viděl, jak i tisíc jiných psů vrčí. Rozvztekal se – a ostatní psi rovněž. Zcela vyčerpaný našel po dlouhé době východ. „Jak je ten svět zlý,“ říkal si, „tvoří ho samí vzteklí psi.“ Nepochyboval o tom, že ostatní psi jsou jeho nepřátelé. Svět pokládal za hrozivé místo…
Za nějaký čas přišel do chrámu tisíce zrcadel jiný pes. I on okolo sebe viděl tisíc jiných psů. Měl z nich velikou radost a vesele vrtěl ocasem. Tisíc jeho nových kamarádů mu rovněž vrtělo na pozdrav ocáskem. Pes měl radost, že i ostatní psi mají radost. Od té doby se pes stále znovu vracel do chrámu, aby se mohl radovat společně s ostatními. „Jak je ten svět krásný,“ říkal si. „Všude jsou přátelští psi vrtící ocasem!“ Nepochyboval, že ostatní psi jsou jeho přátelé. Svět pro něho byl radostným místem…