Oč se jedná
V životě se nám leccos nepodaří a děláme i věci, které nás zpětně mrzí. Když jsme udělali něco, co jsme neměli dělat, nebo neudělali něco, co jsme měli udělat, nebo něco udělali jinak, než mělo být, může to v nás vyvolat pocity lítosti, výčitek, třeba jsme na sebe i naštvaní.
Jenže už naše babičky říkávaly „co bylo, už se neodbude“, a dodávaly k tomu „nač plakat nad rozlitým mlékem“. Neboli – lítost, výčitky, stud, pocit nepatřičnosti, vztek na sebe apod. už nevrátí zpět jednou proběhlé události. Nicméně jako lidé máme každý aspoň špetku svědomí a tyto pocity a emoce v nás zákonitě vyvstávají. Jsou nepříjemné, často bolestivé. Pokud se do takovéto situace dostaneme, je v pořádku si všemi těmito pocity a emocemi projít, procítit je a prožít je. Jen je třeba si dát pozor, abychom se v tomto stavu pomyslně nezasekli – nikomu a ničemu by to nepomohlo. Je důležité pokročit dál, postoupit od lítosti k činu – pokusit se překonat tento pomyslný „citrón“ a udělat z něj pomyslnou „limonádu“. Jinými slovy jde o to, učit se brát své chyby jako příležitost k poučení a k posílení sebe sama pro lepší zvládání dalších nezdarů, které život přinese.
Výchozí cvičení ohlédnutí za uplynulým dnem posiluje schopnost překonávat malé i velké nezdary, nevyčítat si je, a obracet je v něco pozitivního. Napomáhá usínat s dobrým pocitem „dnešní den stál za to a pokud se i něco nepovedlo, příště to budu umět líp“.
Při cvičení jde o to, udělat si každý večer krátkou retrospektivu končícího dne, jinak řečeno „ohlédnout se za uplynulým dnem“.
Cvičení ohlédnutí za uplynulým dnem provádíme pravidelně denně, a to večer krátce před usnutím. Potřebujeme 3 – 5 minut času.
Po ulehnutí, než usneme, si v protisměru času oživíme vzpomínky na uplynulý den a stručně je projdeme:
- Postupem od večera zpět k ránu si v paměti necháme vyvstat obrazy prožitých událostí.
- Tyto prožitky uplynulého dne pozorujeme zvnějšku jakoby očima jiného člověka – neutrálního vnějšího pozorovatele, a krátce se u nich zastavujeme.
- Zapojíme vůli, dáme co možná stranou pocity a emoce, a jakoby z ptačí perspektivy, bez posuzování a bez hodnocení, s použitím věcného myšlení, pohlížíme na prožité situace:
- Danou situaci si krátce a věcně shrneme – co se přesně odehrálo?
- Konstatujeme svůj aktuální stav – „OK, takový/-á teď jsem, to je současný stav mého vývoje“ – a zamyslíme se (bez dlouhého hloubání) nad poučením do budoucna::
- Týká-li se daná situace našeho jednání, spočívá poučení zpravidla v tom, co a jak by se příště dalo udělat jinak (lépe).
- Týká-li se daná situace určitého prožitku, může poučením být třeba uvědomění, že jsem danou situaci vnímal/a zúženě nebo zkresleně.
- Pokud jsme svým konáním v dané situaci ovlivnili i někoho jiného:
- Pokusíme se krátce zaujmout jeho/její pozici – co to v něm/ní mohlo vyvolat, jak se asi cítil/a?
- Položíme si upřímnou otázku, zda by v dané situaci nebylo na místě pokusit se napravit emocionální nepohodu, pokud jsme ji tomu druhému člověku způsobili – třeba upřímnou omluvou.
- Na závěr je vhodné si odpovědět na otázku „Zač jsem dnes vděčný/-á?“
„Ohlédnutí za uplynulým dnem“ je možné začít po kouskách a teprve postupem času obsáhnout celý den.
Můžeme zahrnout všechny události nebo se zaměřit jen na konkrétní téma, které pro nás je právě důležité.
Může se stát, že během cvičení usneme a „nedojdeme“ tedy až k ránu právě končícího dne. To je v pořádku, ale pokud by se to stávalo soustavně, můžeme zkusit dělat cvičení vstoje.
Rozšiřující informace
Cílem večerního ohlédnutí za uplynulým dnem tedy je, učit se vědomě a pravidelně od života z toho, co se nepovedlo, a přitom:
- Bez lítosti a bez výčitek se vnímat a přijímat takový/-á, jaký/-á právě jsem.
- Přesto, a právě proto, si dávat svolení k dalšímu vývoji, a to z toho místa, kde se právě nacházím.
- Takto posílen/a dále pracovat na svém zlepšení a zdokonalení s cílem sdílet je s ostatními.
Cvičení „ohlédnutí za uplynulým dnem“ nás vede také k tomu, že sami sebe začínáme vnímat více jako individuální součást našeho životního okolí a méně jako „střed světa“, kterému se nedostává, co by si zasloužil. Pomyslně tedy rozpouštíme své ego tam, kde je už nepotřebujeme. Když se takto začneme postupně vysvobozovat z pomyslného sevření svého ega, začneme zpravidla o to více rozpoznávat své dosud zúžené nebo zkreslené vnímání svých prožitků. Například:
- Ego vzdychá „nikdo mi s ničím nepomůže“
… ale kolik lidí musí přiložit ruku k dílu, než si můžu koupit křupavý rohlík? - Ego vzdychá „jsem na světě sám/a“
… ale s kolika lidmi se denně opravdu dostanu do interakce? - Ego vzdychá „mám těžký život“
… ale ve srovnání s ochrnutým sousedem mám i přesto být zač vděčný/-á!
Z trochu jiného úhlu pohledu to symbolicky ilustruje i následující úsměvný příběh o chrámu s tisícem zrcadel:
Kdysi dávno byl v jedné daleké zemi chrám s tisícem zrcadel. Jednou se tam zaběhl pes. Náhle okolo sebe spatřil tisíc jiných psů. Začal vrčet a viděl, jak i tisíc jiných psů vrčí. Rozvztekal se – a ostatní psi rovněž. Zcela vyčerpaný našel po dlouhé době východ. „Jak je ten svět zlý,“ říkal si, „tvoří ho samí vzteklí psi.“ Nepochyboval o tom, že ostatní psi jsou jeho nepřátelé. Svět pokládal za hrozivé místo…
Za nějaký čas přišel do chrámu tisíce zrcadel jiný pes. I on okolo sebe viděl tisíc jiných psů. Měl z nich velikou radost a vesele vrtěl ocasem. Tisíc jeho nových kamarádů mu rovněž vrtělo na pozdrav ocáskem. Pes měl radost, že i ostatní psi mají radost. Od té doby se pes stále znovu vracel do chrámu, aby se mohl radovat společně s ostatními. „Jak je ten svět krásný,“ říkal si. „Všude jsou přátelští psi vrtící ocasem!“ Nepochyboval, že ostatní psi jsou jeho přátelé. Svět pro něho byl radostným místem…