Oč se jedná
Ohlédneme-li se za uplynulým životem, patrně zjistíme, že na každé situaci, kterou jsme v dané chvíli vnímali jako negativní, bylo i něco pozitivního – byť to je většinou patrné až později, dodatečně, zpětně. Cílem cvičení pozitivity je si tuto skutečnost zvědomovat, zdržovat se zbytečné kritiky, projevovat zájem a hledat to, co je pozitivní, i v negativním. A to ihned v daném okamžiku, a nikoliv až zpětně. Jde tedy o to, překonat navyklou kritičnost, a se zájmem vyhledávat ve zkušenostech, v situacích a ve věcech vědomě i to, co je v nich dobrého, hezkého, pozitivního. Nejedná se tedy o přemalovávání negativního na pozitivní, ošklivého na hezké, páchnoucího na voňavé, ale jde o vědomé vyhledávání pozitivních stránek toho, co vnímáme jako negativní. Tím se učíme, vnímat svět jako propojený celek a neztrácet se v jeho extrémech, a otevíráme se vůči nenápadným skutečnostem a dějům na pozadí, které by jinak zůstaly nepovšimnuty.
Každý den ráno si toto cvičení jen krátce připomeneme. Během dne pak jde o to, vědomě se zdržovat zbytečné kritiky, mít zájem o okolí a být bdělí vůči situacím, které jsme dosud vnímali veskrze negativně, a vyhledávat i to pozitivní.
Než s cvičením začnete, dopřejte si aspoň měsíc času na zvládnutí předchozího cvičení emocionální stability, jak je popsáno v sekci Postupný rozběh.
Cvičení pozitivity provádíme pravidelně denně, a to po krátké ranní přípravě během dne. Celkem potřebujeme asi 1 minutu času.
Cvičení má dvě části:
- Ranní připomenutí.
- V průběhu dne vykonání cvičení, když k tomu nastane situace.
Ranní připomenutí navazuje na ranní část předchozích cvičení. Krátce si osvěžíme skutečnost, že v mnohém negativním, s čím se setkáváme, lze nalézt i něco pozitivního – vlastnost, rys, aspekt dané věci nebo situace. Že lze odhlédnout od pouhého negativního a se zájmem se pokusit v něm najít i něco pozitivního. Přitom se ale nesnažit to negativní popřít ani je pomyslně přemalovat na růžovo. Že „hnůj je kvalitní hnojivo i přesto, že páchne“. Jde tedy o to, neupadnout ani do jednoho extrému, ale hledat střed. Zachovat si zdravý rozum a vnímat situace a věci jako celek – bez zbytečné kritiky a bez nemístného obdivu.
Uvědomění si možnosti nalézt něco pozitivního na tom, co bychom jinak (mnohdy ze zvyku) vnímali pouze negativně, a tím získaná pozice středu, v nás typicky vyvolá pocit jakéhosi radostného až láskyplného zájmu o okolí. Tomuto pocitu nyní dovolíme, aby se z tohoto středu, z našeho srdce, začal jakoby rozrůstat. Aby tento pocit z nás začal vyzařovat navenek skrze vnější smyslové orgány – nejdříve skrze oči, pak skrze uši, nakonec jako měkké teplo i skrze pokožku na celém těle. Jako bychom se na chvíli stali jemnou silou, která se rozpíná do okolí, zlehka do něj proniká a propojuje se s ním. Tento stav propojení s okolím můžeme spojit s pocitem vděčnosti za to, že nám okolí dává možnost poznat věci, které dosud byly skryté.
Během dne se pak snažíme být bdělí a situací, které vnímáme jako negativní, si vědomě všímat. „Situace“ je zde míněna v širším smyslu – může se jednat také o určitou věc, rostlinu, živočicha, člověka, o myšlenku nebo o pocit uvnitř v nás apod. Když taková situace nastane, zdržíme se zbytečné kritiky, projevíme zájem a pokusíme se na ní najít něco pozitivního tak, jak jsme si ráno připomněli – vlastnost, rys, aspekt. Tedy odhlédnout od pouhého negativního, pokusit se najít i něco pozitivního, ale nesnažit se to negativní popřít a pomyslně je celé přemalovat na růžovo. Jde tedy o to, neupadnout ani do jednoho extrému, ale hledat střed. Zachovat si zdravý rozum a vnímat situaci jako celek. V návaznosti na předchozí „cvičení emocionální stability“ to může znamenat, že si v dané nepříjemné situaci uvědomíme „Co jsem se z toho naučil/a?“.
Jsou-li k tomu vhodné podmínky, pokusíme se podobně jako při ranním připomenutí znovu dovolit, aby pocit radostného až láskyplného zájmu o okolí ze srdce prostoupil skrze oči, uši a pokožku celého těla do okolí, a jako jemná síla do něj zlehka pronikal a propojil se s ním.
Rozšiřující informace
Cvičení pozitivity nás zaměřuje na okolní svět. To je rozdíl oproti předchozímu „cvičení emocionální stability“, které se zaměřuje na to, co se odehrává uvnitř v nás. Cvičení má tři aspekty, které se vzájemně prolínají a do jisté míry se i vzájemně podmiňují:
- Zdržet se zbytečné kritiky.
To vyžaduje být sám/a sobě pozorovatelem. Zjistíme, že zbytečně kritizujeme spíš často než zřídka. Chceme-li být vůči sobě upřímní (ano, chceme!), a zejména je-li naše kritika zaměřena vůči jinému člověku, musíme si položit otázku, odkud tato potřeba zbytečně kritizovat pramení. Z pocitu méněcennosti? Ze závisti? Atd… Získáme tím další náměty např. pro cvičení emocionální stability a pro práci na sobě vůbec.
. - Projevit zájem, empatii.
To je obzvláště důležité zejména ve vztahu k jiným lidem. Můžeme se pokusit, podívat se na danou situaci z perspektivy toho druhého člověka – jakoby skrze jeho brýle. Co ho motivuje, aby se choval právě takto? Když na to přijdeme, potřeba kritizovat se může rázem zmenšit nebo i úplně vymizet. A dokonce nás třeba napadne, jak bychom mu/jí mohli pomoct.
. - Hledat to, co je pozitivní, i v negativním.
Stručně řečeno jde o to, zda sklenici, ve které je do půlky nalitá voda, vnímáme jako napůl prázdnou nebo jako napůl plnou. Učit se tomu druhému patří k cílům tohoto cvičení.
„Cvičením pozitivity“ tedy trénujeme jiný vnitřní postoj vůči okolnímu světu – ve všem okolo se snažíme hledat a nalézat to dobré a krásné, byť by to bylo skryté v hloubi a překryté tlustou vrstvou zlého a ošklivého. Důležité přitom je, abychom nezaměňovali pozitivitu za nekritičnost – rozhodně nejde o to, zavírat oči před tím, co je skutečně nesprávné, zlé a špatné. Jde o to, abychom to, co je dobré a krásné, kvůli tomu nesprávnému, zlému a špatnému nepřehlíželi. Tím se nám otevírá celistvější pohled na svět, než jsme měli dosud. Začínáme vnímat situace a věci jako celek, blížíme se ke středu.
Důležitým praktickým projevem „cvičení pozitivity“ je proto vyrovnanější vztah k okolnímu světu. Přitom si především uvědomíme, že se změnami musíme začít nejdříve u sebe. Toto uvědomění vyúsťuje ve schopnost, být v různých ohledech shovívavější než dosud. A také štědřejší, aniž bychom sebe sama rozdávali více, než je zdrávo. To otevírá možnost, že i okolní svět se v různých ohledech může chovat štědřeji vůči nám. Učí nás o tom i Bible, když říká:
Nesuďte a nebudete souzeni. Neodsuzujte a nebudete odsouzeni. Odpouštějte a bude vám odpuštěno. Dávejte a bude vám dáno. Dobrá míra, natlačená, natřesená a vrchovatá se octne ve vašem náručí. Jakou mírou měříte, takovou vám bude zase odměřeno. (Lukáš 6, 37–38)
Toto poznání má však ještě jeden důležitý rozměr. Ten je jakoby skrytý mezi řádky, týká se již zmíněné kritiky, a dá se vyjádřit následujícím pravidlem, které bychom mohli nazvat síla moralizujícího NEkritizování:
Vnitřní sílu odolávat kritice a posuzování mám takovou,
jakou mám sílu si zakázat moralizující kritizování a posuzování ostatních.
Neboli:
Když si zakážu moralizující kritizování a posuzování ostatních,
získám tím sílu odolat kritice a posuzování od ostatních.
Poznámka: „Moralizující kritizování“ je takové, které dává pocit uspokojení a zadostiučinění „teď jsem mu/jí to vytmavil“. To se netýká věcného posuzování a věcné kritiky.
Z pohledu každodenního praktického života je toto pravidlo jakousi „třešničkou na dortu“ cvičení pozitivity. Člověku, který je přehnaně citlivý na kritiku, může uplatňování tohoto pravidla pomoci, změnit v tomto ohledu svůj život výrazně k lepšímu.